Reklama
 
Blog | Aleš Tůma

Je volovina nevolit?

Kdo neodevzdá svůj hlas, nemá právo si stěžovat? Omyl! Je to právě naopak. Kdo volí, měl by radostně přijmout vítězství bratra Jiřího (nebo jiného populisty) a ochotně se podřídit se hlasu většiny...

Ekonom Pavel Kohout nedávno napsal názor zhruba v tom smyslu, že všichni čeští politici jsou gauneři, a jakoukoli volbou tedy legitimizujeme gaunery. Sklidil vlnu nesouhlasných reakcí – je přece nutné nenechat propadnout svůj hlas, atd… Přitom kritika by měla být právě opačná, jeho názor je málo radikální. Proč nezajít dál a nepřiznat si, že špatný je samotný systém.

Tedy že, řečeno slovy Bastiata, „stát je velká fikce, prostřednictvím níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“ V demokracii se jednoduše Jiří a Bohouš mohou domluvit, že zdaní Honzu a postaví za jeho peníze národní fotbalový blob. V demokracii si politici nevyhnutelně kupují hlasy za peníze z cizí kapsy. Jak to nakonec dopadne, když peníze dojdou, jsme viděli v Řecku, kde hořeli nevinní lidé.

Ale Honza má možnost volby! Ano, Honza, který je v menšině, má poté, co půl života stráví prací na Jirku a Bohouše – možnost si odhlasovat, že chce změnu. Ó jak velkorysé!

Ano, může se podařit prosadit dílčí změny. Ovšem nevím o jediné zemi, která by opakovanými demokratickými volbami dosáhla větší svobody a prosperity. Pokušení Jiřích a Bohoušů brát si stále víc a víc je prostě příliš silné. Ne, tohle nemá být žádný anarchistický pamflet. Ale k tomu, aby stát zajišťoval dejme tomu obranu nebo péči o sirotky nepotřebujeme přerozdělovací demokracii.

Levice voličům tvrdí „více peněz pro stát = více peněz pro vás“. „Pravice“ pak není schopná jim vysvětlit, že více peněz pro stát = méně peněz pro občany (a pro skutečnou, tedy dobrovolnou solidaritu). A že všechny nové dárečky voličům jsou jen takové drobty, co spadnou od korýtka různých zájmových skupin. Protože sama pravice u toho korýtka také chrochtá. A chrochtat u něj budou i „nové“ tváře. Ale i kdyby všichni politici byli svatí, pořád nic by to nezměnilo na tom, že stát je extrémně špatný hospodář.

Prý je třeba volit menší zlo. Ale já nechci volit, jestli mě zavraždí Babinský nebo okrade Babiš. Já chci být jednoduše nechán na pokoji. Co kdyby si tohle řekli všichni a k volbám by nepřišel nikdo, zní častá protinámitka. No tak by si konečně všichni uvědomili, že je něco špatně…

A že mám odpovědnost za to, když nebudu volit? Že kdo nevolí, nemá právo si stěžovat? Je to právě naopak. Kdo horlivě volí a demokraticky prohraje, nemá právo si stěžovat, když nebude po jeho. Sám přece chtěl, aby většina rozhodla!

A je to on, kdo má odpovědnost za to, že po volbách jen čtyři roky nadává v hospodě. Místo aby se zvedl a vyjádřil odpor aktivně. Třeba jako řidiči při nedávné protestní jízdě (nikoli blokádě, mimochodem) proti silniční buzeraci. Nebo demonstranti proti biopalivům před poslaneckou sněmovnou.

Ptáte se – jak si to představuje, to máme chodit po ulici a vyřvávat? Co kdyby to udělal každý? Jenže mezi (například) biolihovou lobby a jejími odpůrci je jeden zásadní rozdíl. Odpůrci nijak nebaží po tom, zasahovat někomu do života či majetku. Chtějí pouze jediné: být ponecháni na pokoji. Laissez faire. To je oprávněný požadavek, jenže v demokracii bude nutně vždycky v menšině.

Nikomu neberu víru, že vhozením papíru v úřední obálce do úřední krabice něco změní. Ale ať mi nikdo netvrdí, účast v této frašce je moje občanská povinnost. A že se mám tetelit blahem, že rozhoduji o osudu země.

 

P. S.: Nakonec jsem se zapřel a jedné malé straně to tam hodil. Pokud dosáhne alespoň počtu hlasů potřebného pro státní příspěvek, pošlu panu předsedovi složenku na svůj podíl nakradených peněz.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama