Reklama
 
Blog | Aleš Tůma

Vítězem voleb je… kdo vlastně?

Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na náklady všech ostatních. Tenhle výrok Frédérica Bastiata stále platí. Důkazem toho budiž výsledek krajských voleb.

ČSSD vyhrála patrně díky odporu voličstva proti poplatkům ve zdravotnictví (nechť mě přítomní politologové a sociologové opraví, pokud byl pravou příčinou výhry Paroubkův sexy mozek).

Nízký populismus nejhrubšího zrna ČSSD předvedla například v inzerátech, kde mladá matka říká "minule jsem nevolila, pak mi snížili přídavky a všechno zdražilo". Bohužel takovýto populismus funguje a vždycky fungovat bude, protože pro řadového voliče prostě "zdražování" je něco, co má pod palcem politik, který je zrovna u moci. Bylo by asi moc chtít po řadovém voliči (i řadovém politikovi), aby chápal příčiny inflace. Nebo aby chápal spleť pokřivených tržních vztahů v našem postsocialistickém zdravotnictví. Volič vidí třicetikorunový poplatek, a to vadí. (Neříkám, že zavedení poplatků je kdovíjak dokonalé řešení, spíš jde o jakousi záplatu.)

Bohužel i "pravicová" ODS před krajskými volbami, tedy alespoň tady ve středních Čechách, založila kampaň na tom, kolik kde do čeho nalije milionů (či miliard). Ne na tom, jaký bude výnos těchto "investic," ani kde se na ně vezme. Důležité totiž je, aby politik cizí peníze utrácel tak, aby to bylo vidět.

Reklama

Zvažoval bych účast ve volbách, kdyby ODS alespoň slíbila, jak použije veškeré pravomoci na krajské úrovni, aby se stát přestal plést občanům do života. Očekávat něco takového by samozřejmě bylo naivní. Volič chce slyšet, co a jak z cizích peněz dostane, ne co nedostane.

Obvykle jsem v minulosti volil ODS jako nejmenší z mnoha zel (stejné pokušení se teď opakuje vzhledem k druhému kolu senátních voleb). Stále víc se ale kloním k názoru, že taková volba je v principu stejná jako rozhodování mezi Hitlerem a Stalinem. Volby pouze potvrzují iluzorní legitimitu vládnoucí mafie.

A jaké tedy navrhuji řešení?

Žádné řešení neexistuje. Budeme se neustále dokola plácat v demokraticko-přerozdělovacím bahně.

Buď se v něm budeme plácat, dokud státy nezbankrotují nebo nevypukne hyperinflace (nebo státy ve snaze odvrátit bankrot spustí hyperinflaci). A pak začneme hezky znova od začátku to samé nebo něco ještě horšího.

Nebo se v něm budeme plácat donekonečna, protože se skomírající socialismus bude záplatovat částečně tržními reformami, které mu umožní pokračovat (jako privatizace penzí v diktátorském Chile, nebo drobné reformy, které v některém alternativním vesmíru prosadil prezident USA Ron Paul).