Reklama
 
Blog | Aleš Tůma

Pinochet penze privatizoval, Paroubek příležitost propásl

Výroční cenu Liberálního institutu dostal dnes (whoops, už je to včera) chilský ekonom José Piñera, který byl ministrem práce a sociálních věcí v Pinochetově vládě. Zoufale děravý průběžný důchodový systém nahradil systémem založeným na spoření. Ovoce této a dalších reforem sklízí Chile dodnes. "Cože? V Pinochetově vládě? Ten má krev na rukou!" řeknete si možná. Ale není to tak jednoduché, čtěte dál.

Piñera absolvoval Harvard a poté stál před volbou – vybudovat si kariéru ve Státech, nebo se vrátit do své chudé a nesvobodné domovské země a pokusit se něco změnit. Zvolil to druhé, a stal se jedním z těch, kteří v zemi provedli zásadní ekonomické reformy. (Této skupině ekonomů se někdy přezdívá "Chicago boys", protože mnoho z nich studovalo v Chicagu, kde je ovlivnil Milton Friedman.)

Měl Piñera raději zůstat v USA, a dát od diktátora ruce pryč? Toť otázka. Doma však byl rozhodně užitečnější. Osobně je mi daleko větším trnem v oku místopředseda naší milované poslanecké sněmovny, který pro vrahouny u moci přímo špicloval, za nic se nestydí, a ještě k tomu svojí vražednou ideologii co chvíli hlásá z televizní obrazovky, než člověk, který vytrvale prosazoval ideály svobody (a v roce 1981 z Pinochetovy vlády odešel).

Zpět k věci: jak už jsem zmínil úvodu, profesor Piñera je otcem chilské penzijní reformy, od jejíhož zahájení letos uplynulo čtvrt století (přesně na Svátek práce, což je záměr:). Chile přešlo od pyramidové hry zvané "průběžný systém" na systém individuálních spořících účtů. Zaměstnanci odvádějí do penzijních fondů desetinu hrubé mzdy, ale mohou samozřejmě spořit i více. Do penze se dá odejít v podstatě kdykoliv, jakmile máte na účtě dost prostředků.

Reklama

Určitou minimální úroveň důchodu ovšem stát garantuje i v tomto systému. Socialistická prezidentka Bacheletová ihned po nástupu do funkce letos na jaře prohlásila, že tuto minimální penzi chce zvýšit – státní pokladna Chile je ovšem na rozdíl od českého cedníku v poměrně slušném přebytku.

Myslíte si, že na kapitálovém trhu by na důchod spořil jen blázen nebo gambler? Samozřejmě, trhy podléhají výkyvům. Ceny akcií můžou klesat měsíce, i roky… jenže penzijní spoření je záležitost na desítky let! V takovém horizontu jsou krátkodobé výkyvy skoro bezvýznamné. Chilské penzijní fondy vložené prostředky dosud zhodnotily reálně (!) o průměrných 9 procent ročně (údaj dle časopisu Ekonom z 30.3.2006). I podstatně nižší výnos by byl dostačující. (Pokud byste spořili kupříkladu 4000 Kč měsíčně při ročním výnosu 4 procenta, budete po 35 letech disponovat částkou zhruba 3,6 milionu korun.)

Systém založený na soukromém spoření rozhýbal chilský kapitálový trh (malý příklad: penzijní fondy investují třeba do firem, které staví provozují dálnice, což je investice s velmi dlouhou dobou návratností). Asi nejpodstatnější výhodou ale je, že prostředky jsou vlastnictvím střadatelů. Nejsou to žádné mlhavé a nesplnitelné závazky státu, že vás zaopatří, je to váš vlastní kapitál. Takový sytém zjevně vykazuje menší míru morálního hazardu než ten průběžný.

Díky tržním reformám – kromě privatizace penzí mj. i liberalizaci mezinárodního obchodu – je Chile jihoamerickým tygrem. Země je "nejotevřenější na celém kontinentě" prohlásil pro Ekonom Klaus Schmidt-Hebbel, ekonom tamní centrální banky. Určitě jste už pili chilské víno. Boomem prošel export lososů a vyváží se samozřejmě i měď.

Podíl lidí žijících pod hranicí chudoby se snížil z bezmála poloviny populace v 80. letech na zhruba 18% v současnosti. Chile se často vytýká nerovnost rozdělení bohatství. Záleží ale skutečně na "rovnosti"? Pokud si všichni obyvatelé země absolutně polepší, vadí snad, že si někteří polepšili více než jiní? (Mimochodem, zmíněný ekonom centrální banky dává nerovnost za vinu i školství. Jeden kouzelný citát: "Většina veřejných škol, a navštěvuje je asi 60 % žáků, poskytuje vzdělání nevalné úrovně. Kvůli odporu špatných učitelů, kteří se bojí o své mzdy, jsme na veřejných školách neuspěli se záměrem školství privatizovat.")

Profesor Piñera teď jezdí po světě a radí vládám od Číny po Slovensko, jak změnit penzijní systém. Podobné reformy už zavedly na dvě desítky zemí, jen česká vláda si zatím poradit nenechala. Expertní skupina vedená Vladimírem Bezděkem vloni odevzdala politikům svoje závěry – a od té doby je víceméně ticho po pěšině. Že je už pět minut po dvanácté přitom pochybuje málokdo. Jak na včerejší přednášce trefně poznamenal bývalý ministr financí
Jiří Rusnok (nyní ING), pokud by soukromý penzijní fond vykazoval
stejné finanční údaje jako státní systém, skončil by velmi rychle v nucené správě. Přesto se pan Paroubek vloni nechal slyšet, že ta reforma vlastně není tak nutná…

Že je taková reforma citlivé politické téma? To jen ukazuje perverzní podstatu moderních přerozdělovacích demokracií: jak nám sáhnete na dávky, u voleb bude zle! Ale proč se nad tím vlastně rozčiluju? Vždyť není nic nového pod sluncem. Už Frédéric Bastiat věděl, že stát je velká iluze, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních

P.S.: průběžný systém celkem zajímavě komentuje například článek P. Kohouta Velký průběžný důchodový omyl (2004).

P.P.S.: pár základních údajů o českém trhu důchodového připojištění najdete třeba na Měšci. Možná situace není zas tak tragická – významná část populace si uvědomuje, že jen se státním důchodem si nevystačí…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama