Reklama
 
Blog | Aleš Tůma

Trpajzlíci a centrální banka

Milé děti, dnes si povíme pohádku o trpaslících. Důlní trpaslík Aurelín, a Ochmelín, majitel trpasličí hospody, spokojeně žili v jednom trpasličím městečku v zemi zvané Papírie. Ekonomiku Papírie řídil moudrý a mocný kouzelník Benber Nan-kee ze svojí vysokánské mramorové věže ve městě Brainwashtonu... Aurelín měl po práci ve zvyku číst historickou literaturu. V knihách se dočetl hodně o zlatě - prý se kdysi používalo k placení. Nešlo mu to do hlavy, protože věděl, že rachota v dole není žádný med – trpaslík se lopotí celý den, zpracovává rudu, a na konci mu zbude sotva špetička zlatých zrnek. Proč ztrácet čas takovou námahou, když máme hezké a praktické papírové peníze, které svojí autoritou zaštiťuje mocný Benber Nan-kee? Takové myšlenky se Aurelínovi honily hlavou, když jednoho dne zase bušil krumpáčem do skály. A ejhle! Objevil zlatou žílu! Zaradoval se nad tím objevem, aniž tušil, jaké trable právě začaly.

Protože se náš trpaslík kromě historie zajímal i o experimentální archeologii, rozhodl se udělat takový malý pokus. Opatřil si potřebné náčiní, roztavil vytěžené zlato a vyrazil z něj mince, úplně stejné jako ty středověké. Pojmenoval je Trpaslíny a vystavil si je doma na krbovou římsu.

Jednoho dne Aurelín splachoval důlní prach pivem v Ochmelínově hospodě a jen tak mezi řečí se zmínil o svých mincích. Hospodského Ochmelína to náramně zaujalo, protože jednu podobnou minci měl doma po svojí prabábě (trpaslíci se, jak víme, dožívají vysokého věku, takže jeho prabába pamatovala středověk). Hospodský Aurelínovi nabídl, že mu za dvě jeho mince prodá soudek piva. Ten dlouho neváhal, a tak si k oboustranné spokojenosti plácli. Jenže si nevšimli, že je z povzdálí pozoruje úředníček jménem Závidín…

Druhý den ráno Aurelína vzbudilo z pivních snů bušení na dveře, které ne a ne přestat. "Se nezblázněte, dyť už jdu-u," zamručel trpaslík. Sotva se ale postavil na nohy, dveře se rozlétly, a do jeho kvartýru napochodovala opancéřovaná trpasličí zásahová jednotka s ostře nabitými samopaly. Povalili nebohého Aurelína na zem a spoutali ho. Za nimi vítězoslavně vkráčel Závidín, rozbalil dlouhatánský svitek s pečetí samotného Benbera Nan-keeho, a přečetl obvinění: "Aurelíne, tímto jsi obviněn z těžkého zločinu narušování peněžního oběhu a podkopávání stability národního hospodářství. Toho jsi se dopustil uváděním plnohodnotných zlatých mincí, tohoto pozůstatku barbarských dob středověku, do oběhu." Nebohý trpaslík se sotva zmohl na slovo, a už ho vlekli do žaláře.

Druhý den byl proces. Spoutaného Aurelína přivlekli do soudní síně, kde ke svému nemalému překvapení spatřil hospodského Ochmelína. Ten zrovna stál před soudcem a pokoušel se hájit: "Slavný soude, já nevěděl že se dopouštím zločinu! Myslel jsem, že když jsme oba dohodli na výměně piva za zlato, je to stejné, jako kdybychom to pivo měnili třebas za selátko…" "Kušuj, hloupý trpaslíku!", okřikl ho soudce. "Nepleť se do věcí kterým nerozumíš!"

Reklama

A oba trpajzlíci vyfasovali 500 let žaláře. A to je i na trpaslíka dost.

Všechen jejich majetek propadl státu, ale aby se neřeklo, Závidín majetek zpeněžil a utržené peníze nacpal oběma vězňům do slamníků, to aby se jim dobře spalo.

(Daleko v hlavním městě Brainwashtonu se mezitím kouzelník Benber Nan-kee hrbil nad složitým strojem, ze kterého lezly barevné papírky, a mumlal přitom starodávná a mocná zaklínadla, jako "uirčitámíramonetárníexpanzeje důležitáproudrženíhospodářskéhorůstu", jejichž význam znal jen on sám.)

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky, roky v desetiletí, desetiletí ve staletí. Trpaslíci za každý den vyryli do zdi jednu čárku. Když tak seškrábali všechnu omítku ve své cele, nakonec je (s notně prošedivělými plnovousy) propustili. Protože ve vězení dostávali jen zatuchlou vodu, zamířili oba trpaslíci do hospody. Dali si před cestou domů dvě piva, a hned že zaplatí.

"Dvě pivečka, aano, tak to máme tisíc Papírů," povídá hostinský.

"Cco-cožeee???!!!" vydechli nevěřícně trpaslíci. Než je zabásli, stálo přece pivo jeden Papír!!! Sice se šuškalo něco o tom, že zlí cizáci a spekulanti ženou ceny nahoru… ale že to dojde až tak daleko, by je ve snu nenapadlo. Chvíli se s hostinským hádali, ale nakonec jim nezbylo, než dát za dvě piva většinu celoživotních úspor, protože se nechtěli vrátit do vězení.

No a protože většinu úspor dali za pivo, nezbyly jim žádné peníze na jídlo, a tak za pár týdnů umřeli hlady pod sochou Závidína Moudrého v městském parku. A to je konec pohádky, milé děti.

Každá správná pohádka má ponaučení…

A jaké je ponaučení z této pohádky? Nedrážděte kouzelníky v mramorových věžích, jinak dopadnete stejně jako oba trpaslíci. Nevěříte? Washington Post před několika dny přinesl zprávu o tom, že uživatelům soukromé měny pojmenované Liberty Dollar hrozí vězení. Ze zprávy bohužel není jasné, čeho přesně se oni lotři dopouštějí, ale americká státní mincovna (U. S. Mint) patrně za těžký zločin považuje pouhé používání této měny, i když obě strany s transakcí souhlasí.

V Česku je zatím zákon mírnější. Trestný čin "Ohrožování oběhu tuzemských peněz" upravuje paragraf 144 Trestního zákoníku. Tohoto činu se odpouští mj. ten, kdo "bez zákonného důvodu odmítá tuzemské peníze". Pokud se se sousedem dohodnete, že mu za demižonek jeho slivovice dáte svoji pamětní zlatou minci, nic se neděje, jde o barter. Ale běda, jak byste totéž požadovali coby majitel obchodu. Šup s vámi do vězení až na půl roku (ale můžete vyváznout s pokutou). Právníci prominou, jestli jsem se dopustil nějaké nepřesnosti.

A co že mám vlastně pořád s tím zlatem a trpaslíky? Inu, zhruba do první světové války byly papírové peníze de facto poukázkami na zlato. Dolar bylo jen jiné jméno pro dvacetinu unce zlata. Libra byla názvem pro čtvrtinu unce. A tak dále. (Tady pro pořádek dodejme, že zmiňovaný Liberty Dollar je přinejmenším problematický
projekt, protože se správně snaží udržet pevný obsah drahého kovu ale zároveň chce udržet i neměnný kurs k americkému dolaru ve výši 1:1, což je vzhledem ke kolísající dolarové ceně zlata a stříbra nemožné.)

Už středověcí panovníci věděli, že si mohou namastit kapsu na tom, že vezmou mince, a přerazí je s nižším obsahem zlata – za získaný drahý kov si mohli nakoupit co chtěli. Bankéři zase vynalezli systém bankovnictví s částečnými rezervami – když přijmou od někoho vklad, můžou ho část půjčit někomu jinému, a vydělat na tom, aniž by na to původní vkladatel za normálních okolností přišel. Od dob starověkého Řecka až do začátku 20. století byly obě tyto činnosti obecně považovány za podvod.

Během první světové války ale vlády světa definitivně podlehly pokušení inflace, a zlatý standard se začal hroutit, až byl začátkem 70. let definitivně opuštěn (zrušením směnitelnosti amerického dolaru za zlato). Necelá čtyři desetiletí tak na celém světě panuje plně papírový standard. Peníze nejsou kryté ničím – jen důvěrou občanů (podpořenou hrozbou státních sankcí, samozřejmě:).

Právě proto je snaha uvádět do oběhu soukromé peníze s kovovým krytím považována za zločin. Zatímco drahé kovy mají samy o sobě nějakou užitnou hodnotu (i díky tomu se taky v průběhu historie staly penězi!), papírové peníze stojí a padají s důvěrou lidí. Čím víc lidí si bude vědomo, na jak vratkých nohách stojí moderní peněžní systém, tím víc budou centrální banky nervózní.

Ale o tom všem, a důsledcích systému papírových peněz a částečných rezerv se tady v budoucnu ještě rozepíšu. Pokud vás tahle problematika zaujala, přečtěte si pro začátek třeba celkem krátký a čtivý pamflet Murrayho Rothbarda Peníze v rukou státu (knihu v PDF uvolnil Liberální institut před pár dny).

V té knize mimo jiné najdete graf znázorňující, jak v posledních 130 letech rostla cenová hladina v USA / klesala kupní síla dolaru.

cenová hladina v USA (z mises.org)

Americká centrální banka byla založena v roce 1913… Hezké, že?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama