V dnešním Respektu (č. 37) vyšel článek s názvem Nejšťastnější místo na Zemi (str. 18) z pera Jana Stejskala, šéfredaktora Ekolistu. Článek se mimo jiné zabývá nedávno zveřejněným "indexem šťastné planety" (happy planet index, HPI), který sestavil "think tank" jménem New Economics Foundation. Index se snaží změřit, jak "ekologicky efektivní" je štěstí obyvatel jednotlivých zemí. Zohledňuje tedy očekávanou délku života, pocity štěstí uváděné v průzkumech a "ekologickou stopu" obyvatel dané země. Čím vyšší štěstí a nižší ekologická zátěž, tím vyšší index.
HPI tak údajně "postavil na hlavu" žebříčky, které kvalitu života měří ekonomickou výkonností. Bohužel při tom postavil na hlavu i zdravý rozum.
Jaké jsou tedy výsledky indexu? Možná jste je už před časem zaznamenali v novinách: "Nejlépe se žije na Vanuatu!" V první desítce pak následuje ještě několik ostrovních států, včetně Kuby. Stručně shrnuto Janem Stejskalem: rostoucí bohatství do určitého bodu zvyšuje HPI, ale pak se trend láme a vysoká míra konzumního života pocit štěstí dál nezvyšuje. Spojené státy se tak umístily až jako 150., před Pobřežím Slonoviny a Rwandou.
A tohle někdo myslí vážně?
Někdo nám tu s vážnou tváří tvrdí, že lidé v zaostalé zemi, kde před 12 lety proběhla hrůzná genocida, se mají jen "o dvě příčky hůř", než lidé v zemi, která patří mezi nejbohatší na světě, a která je (zatím ještě) synonymem svobody a neomezených možností?
Autoři žebříčku sami upozorňují, že z něj nejde dělat dalekosáhlé závěry. To jim slouží ke cti. Mnohem lepší by ale bylo přiznat, že z něj nejde dělat závěry vůbec žádné.
Zkusme si HPI porovnat s jiným ukazatelem, a sice Human Development Indexem, který používá UNDP (a jehož autorem je mimochodem ekonom, zjevně znalý faktu, že HDP není všespasitelný ukazatel). HDI zohledňuje kromě očekávané délky života a HDP i vzdělání a další faktory. Hnidopich by asi našel problémy i v konstrukci tohoto indexu, každopádně je zajímavé podívat na mapu světa vybarvenou podle jeho hodnot. 
Jak vidíme, vyspělé země jsou na tom nejlépe, ostatní země včetně většiny latinské Ameriky o něco hůře, a prakticky celá Afrika je oranžová až rudá, což značí nejnižší hodnotu indexu. Tedy nic překvapivého.
Porovnejme nyní pořadí první desítky údajně nejšťastnějších zemí s jejich pořadím dle HDI.
| pořadí HPI | pořadí HDI | |
|---|---|---|
| Vanuatu | 1 | 118 |
| Kolumbie | 2 | 69 |
| Kostarika | 3 | 47 |
| Dominika | 4 | 70 |
| Panama | 5 | 56 |
| Kuba | 6 | 52 |
| Honduras | 7 | 116 |
| Guatemala | 8 | 117 |
| El Salvador | 9 | 104 |
| Sv. Vincent a Grenadiny | 10 | 87 |
| zdroj: NEF, Wikipedia, aktuální HDI je z dat za rok 2003 | ||
Jak vidíme, Vanuatu obsadilo mizerné 118. místo. Středoamerické země mají smíšené výsledky, Guatemala je jen o stupínek nad Vanuatu. Soudruhu Castrovi se navzdory upřímné snaze nepodařilo dohnat soudruha Kima, takže Kuba se umístila na poměrně pěkné 52. příčce.
Tady už je snad absurdita indexu šťastné planety zjevná. Jeho problém je paradoxně v tom, co jeho autoři považují za výhodu: malou ekologickou stopu prohlašují za průvodní znak štěstí. Bohužel jaksi opomíjejí fakt, že většina lidí ve zmiňovaných zemích má malou ekologickou stopu prostě proto, že jsou chudí. Je tedy receptem ekologických aktivistů zchudnout, a prohlásit, jak jsme šťastní, respektive zůstat chudý v zájmu čisté přírody? Zkuste to říct lidem v rozvojových zemích do očí.
Několik ekonomických poznámek
Že ekonomové jsou sekta, která uctívá boha HDP, si patrně spousta lidí myslí (a přispívá k tomu i pan Paroubek, který má tu drzost prohlásit se za ekonoma, a poté hřímat, jak nám zásluhou jeho moudrého řízení hospodářství roste).
Každý seriózní ekonom ale ví, že HDP má mouchy a že ho rozhodně nelze považovat za jediné měřítko kvality života, tím méně za měřítko štěstí. Za takové tvrzení by kdokoliv na VŠE (přinejmenším na některých katedrách) vyletěl od zkoušky tak rychle, že by se zastavil až v Riegrových sadech. Ekonomové rakouské školy dokonce HDP považují za metodologicky chybný ukazatel.
HPI má zpochybnit "výsadní postavení HDP" coby ukazatele blahobytu. Jeho autoři se ale dopouští stejných omylů, jako oni více či méně reální uctívači HDP. Za prvé promítají svoje osobní hodnotové soudy do chování jiných, a za druhé opomíjejí jednajícího jednotlivce.
Co udělá spokojený Kubánec, pokud ho postavíte před volbu mezi chudým a šťastným životem, a životem "stejně šťastným", ale dvakrát materiálně bohatším? Patrně si zvolí to druhé. Pozor, neříkám, že to tak bude automaticky. Zkušenost (a tisíce kubánských emigrantů na Floridě) ale ukazuje, že je to velmi pravděpodobné. Někomu přináší vyšší uspokojení (ekonomicky řečeno vyšší mezní užitek) četba sebraných spisů Fidela Castra, někomu větší materiální prosperita (jejíž nutnou podmínkou je svoboda).
Nepopírám, že někoho od určité úrovně materiální blahobyt už nemusí uspokojovat. To je docela dobře možné, ostatně sám nejsem nějak přehnaně "konzumní" člověk. Háček je ale v tom, že štěstí, jinými slovy užitek, sotva lze měřit. Sami autoři HPI jsou si toho velmi dobře vědomi, otázkou tedy je, proč se nějaká taková čísla přesto snaží sestavovat.
Problému neměřitelnosti štěstí/užitku se nezbavíte ani tehdy, když vám lidé do dotazníku napíšou, že jsou šťastní. Nevidíte jim totiž do hlavy, a co víc, takové takové tvrzení nemá oporu ve skutečném jednání. Teprve skutečnou volbou lidé ukazují, co považují za důležité pro svoje štěstí.
Miliardy lidí jsou stále chudé, ale zároveň se snaží si polepšit a lépe materiálně zabezpečit sebe a svojí rodinu. Jakékoliv lidské úsilí v sobě nutně zahrnuje přesvědčení, že potom budu v lepší situaci než před tím. (Poznámka pro ekonomy: pokud vám v tomto článku něco připomíná myšlenky z Rothbardovy stati "Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics," případně ze Zásad Ekonomie, nemýlíte se:)
Kubánci jezdí v motoristickém skanzenu z 50. let. Jsou šťastní? Pokud jsou milovníky veteránů, nepochybně jsou na vrcholu blaha. Pokud ne, zjevně by dali přednost něčemu modernějšímu. Neutuchající lidská snaha o lepší život se pak celkem logicky projevuje i v HDP jako nová auta, knihy, ledničky, jídlo, služby lékařů nebo divadelní představení. A jen těžko si lidé na určité úrovni HDP řeknou, že jsou už naprosto šťastní a přestanou se tedy o cokoliv snažit.
"Osobně si dovedu docela živě představit, že nějakých 1750 kilometrů východně od Austrálie leží nejšťastnější místo na Zemi," uzavírá autor článku v Respektu. Já si to představit nedovedu, a to mám představivost poměrně bujnou.