Asi se nedozvíme, jestli skutečně někdy proběhl takový telefonát, ale je to dost pravděpodobné. Jak jinak si vysvětlit to, že stát chce během příštích pěti let dotovat produkci ryb milionem jablek (1 megajabko = 1 gigakoruna).
Asi čtvrtina peněz by měla jít na "propagaci konzumace sladkovodních ryb a na osvětu spotřebitele."
K tomu v podstatě není co dodat. Lidé jsou hloupí, sami nevědí co je pro ně dobré, a proto je nutné je vzdělávat (za jejich vlastní peníze). Na tom je v moderních demokratických společnostech založena celá řada pokrokových politik. To je přece nad slunce jasné.
Tento případ je malinko absurdní v tom smyslu, že většina kapříků má připlavat z bruselské pokladny. Unie ovšem zároveň v zájmu ochrany vodního ptactva prosazuje vyhlášení ptačích rezervací kolem rybníků.
Ale na tom v podstatě taky není nic překvapujícího, rozhodně to není první případ, kdy by stát dotoval dva programy se vzájemně protichůdnými účinky.
Vlády sice s velkou pompou bojují proti emisím, ale pak v rámci boje za levnou elektřinu pro voliče vyvlastňují celé vesnice, které mají tu smůlu, že leží na uhelné sloji. Za domácí úkol si najděte další takové příklady, v ochraně přírody i mimo ni – nemělo by to být nijak obtížné.
Obchodníci dotace na kapříky přivítali. No bodejť by taky nepřivítali. V budoucnu se sice stát může rozhodnout, že jim místo dotací zavaří (a zrovna hypermarkety by o tom měly něco vědět)… ale čert to vem, kdo by nechtěl reklamu zadara!
Jeden obchodník dokonce prohlásil, že pokud ministerstvo zemědělství hodlá dát jabka na kapříky, je to "důkaz toho, že v příslušném úřadu sedí někdo, kdo je při smyslech."
V tom případě by ovšem stát měl začít dotovat i produkci bramborového salátu a vánočních stromečků.